DEN SE SAMAEL

rockový magazín SPARK 1/2005 (Martin Čermák)

Pokud se nemýlím, koncert konaný v první listopadový den roku 2004 byl prvním klubovým vystoupením švýcarské elektro-darkmetalové legendy SAMAEL po dlouhých osmi letech od památného superkoncertu v pražském Bunkru po boku MOONSPELL na sklonku roku 1996, kdy přivezli horkou novinku "Passage". Mezitím nás navštívili tuším ještě dvakrát v rámci větších festivalů, ale rozhodně nás svými návštěvami nezahlcují, takže bylo na co se těšit. SAMAEL zároveň nejsou žádnými albovými chrliči, za těch osm let vydali jen dvě řadovky a jedno EP. A právě na podporu posledního opusu "Reign Of Light" se vydali na důkladné turné. Jeho českou zastávku tentokrát místní pořadatel SHINDY PROD. naplánoval do Brna, do klubu Fléda.

Využil jsem nabídky "být u toho" od samého počátku, a tak do Brna dorážíme již v jednu hodinu po polední, do klubu pak o půl druhé. Ač pár brněnských klubů znám, Flédu jsem navštívil poprvé a byl jsem mile překvapen, prostor je velký, vzdušný, působí příjemně, skoro bych řekl, že klub svým prostředím a atmosférou srovnatelný v Praze nemáme. Před budovou je již zaparkovaný tourbus i s bednami a technikou naplněná dodávka s přívěsem českých osvětlovačů a zvukařů, které si pořadatel pro tuto akci speciálně najal - nic nebylo podceněno a vše je zorganizováno na nejvyšší úrovni, což posléze oceňují i SAMAEL, méně už pak diváci (svou chabou účastí). V klubu panuje ohromně činorodý ruch. Čeští technici vybalují tuny materiálu, staví velkou konstrukci pro světla, vrší na sebe spoustu repráků, co do množství a výkonnnosti techniky mi to připadá, jak kdyby se zvučil středně velký festvial. Do toho se proplétají i lidé ze štábu SAMAEL a zapojují svůj vercajk. Mimochodem, na turné s kapelami jede devět lidí, čili jejich štáb má víc členů než SAMAEL a FLOWING TEARS dohromady.

Raději se nepletem pod nohy spoustě pobíhajících lidí, se spolupořadatelem Tomášem a několika lidmi, kteří dorazili s předstihem, si jdeme sednout do velmi pěkné restaurace přiléhající ke klubu (tvoří vlastně koridor, jímž se do klubu prochází), která však zatím není v provozu. Z tourbusu se mezitím začínají trousit hudebníci z německé předkapely FLOWING TEARS. Vypadají rozespale, mžourají očima, popochází po klubu s kartáčky v puse a dělají mi velkou radost tím, že všechny okolo velice slušně zdraví jako první, včetně lidí, které neznají. Svou decentností připomínají spíš školní výlet církevní školy než metalovou kapelu. Až po čase se objeví i zpěvák Vorph ze SAMAEL, Švýcaři jsou zřejmě zvyklí na delší spánek, anebo víc paří. Jestliže mne ten den někdo opravdu dorazil, pak to byl právě Vorph. Přinesl si pod paží knížku, spořádaně si snožmo sedl na vysokou barovou židličku u malého stolu zastrčeného kdesi v koutku, otevřel knihu a zcela se do ní ponořil. Seděl tak předpisově, že by z něj měli radost i jezuiti ve školních škamnách, nezlobil, nerušil, jen hltal písmenka. Trousím na adresu pořadatelů poznámku, že taky konečně přivezli nějkou intelektuální kapelu. Řady čtenářů pak rozšiřuje i zpěvačka FLOWING TEARS Helen, která obsadí vedlejší stolek a otevře si jakousi učebnici, asi angličtinu.

...pro pokračování klikni na Další informace »

V kůži bedňáka

Asi po hodině je nejvyšší čas trochu protáhnout svaly. Pořadatelé seženou všechny práceschopné lidi v dosahu a jdeme vybalovat další tuny (ne obrazně, ale doslova) materiálu, tentokrát z velkého přívěsu, který si vezou kapely za autobusem. Musím uznat, že stát se na hodinu bedňákem, zejména u nějaké vlastní oblíbené kapely jako SAMAEL, je zajímavý zážitek (doporučuji vyzkoušet každému hudebnímu reportérovi, koncert pak rozhodně uvidí z jiné perspektivy). Klub má naštěstí prakticky bezbariérový přístup, proto se nemusíme s ničím moc dřít a tahat, jsou tu vozíky, na nichž převozíme vše, od pódiových aparátů přes v důkladně okované bedně zabalené Xytrasovy klávesy až po velké ventilátory, které pánům načechrávají hřívy při hraní. Materiálu je požehnaně, ale kupodivu to jde velmi rychle. U pódia si rozložil svůj notebook jeden člen štábu, zřejmě cosi jako skladník, který v databázi průběžně kontroluje, co přivážíme  a zda jsou všechny součásti výbavy na místě.

Zároveň se v restauraci či předsálí začíná budovat stánek s tričky a dalším merchandisingem, Zajímavý problém nastává při určování, kolik co bude stát. Turné zatím nevedlo zeměmi eurozóny, mělo pouze několik polských zastávek a trička i cédéčka proto mají stanovenou cenu pouze ve zlotých, které je třeba přepočítat  na koruny. Stánek utěšeně roste, zákoutí v restauraci je ověšené blikajícími zahradními hadicemi plnými žároviček, vypadá to tam jak v béčkovém sci-fi filmu ze sedmdesátých let.

Kolem čtvrté hodiny je konečně čas jít na jídlo a na zasloužené pivko. Pro někoho oběd, pro jiného večeře. V nedaleké restauraci U Koníčka objednáváme na šestou hodinu šestnáct večeří pro kapely a jejich štáb, z toho třetinu vegetariánských. Masožroutům jsme vybrali krůtí steaky, vegetariánům mix smažených sýrů. Poté nastává hlušší místo programu - kapely a technici dolaďují vše v sále a připravují zvukové zkoušky, jež budou probíhat až do večeře. Využijeme více než hodinku volna a jedeme na malý výlet do centra Brna, abychom se včas stihli vrátit, až skončí zvukovky.

Hádej, kdo přijde na večeři

Přibližně v půl sedmé jde celá velká výprava večeřet. Pořadatelé mi ji dávají komplet na starosti, že prý si mám s kluky ze SAMAEL procvičit francouštinu. Pánové jsou velmi sdílní a pokec s nimi velice příjemný, zejména když na ně poprvé na turné někdo zahovoří jejich mateřštinou, dozvídám se spoustu novinek z dění v kapele a na turné, je to vlastně velmi uvolněný rozhovor off-tape, čili bez diktafonu. Dohodli jsme se že větší oficiální interview uděláme později, až se vrátí z turné. Od Vorpha se konečně dozvídám co právě čte za knihu, že ji tak hltá a poklesne mi čelist podruhé. Prý Jamese Joyce Portrét umělce v jinošských letech, téměř nepřelouskatelný román Odysseus od téhož autora už prý přečetl předtím. zdá se, že jsem narazil na skutečného knihomola, prý čte neustále, ale ani zbytek kapely se nenechává zahanbit, například basák Mas (který mimochodem zřejmě vůbec nepije a místo toho srká jednu mattonku za druhou) během diskuze o charakteristice české národní mentality vybalí znalost Milana Kundery. Mas také při čekání na svou porci neustále něco točí na kameru (prý porno a tady v Česku si potřebuje jen doplnit nějaké hezké exteriéry i interiéry :-) ). Když spatří moje tričko stylizované jako švýcarská vlajka, zajásá a pořídí si dlouhý záběr, zřejmě jsem se nechtěně stal jedním z protagonistů příštího DVD kapely. Dostávám svou porci smažený olomouských syrečků a SAMAEL mi se zjevným zájem s chutěmi koukají do talíře. kromě kytaristy Makra jsou všichni v kapele vegetariáni (klávesák Xy pobýval tuším i v Indi a jeho současná vizáž působí velmi buddhisticky, mimochodem ve společnosti mi připadá jako nejtišší člen, který se po většinu času mlčky potutelně usmívá odkudsi z koutku). Pak ale i před nimi přistanou jejich smažáky - zjevně jim chutná (v Polsku je zřejmě krmili jen nějakým fastfoodovým jídlem) a své talíře vybílí dočista do čista. Ještě malá fotoseance, kdy od vedlejšího stolu přichází několik fanoušků a SAMAEL jim ochotně zapózují. Je půl osmé a "den se SAMAEL" se chýlí ke konci, pomalu dopíjíme poslední pivo (a mattonku), za chvíli v klubu odstartuje koncert.

SAMAEL

FLOWING TEARS

DARK GAMBALLE

1. 11. 2004, Brno, Fléda

Prvním účinkujícím je domácí předkapela z Vyškova, DARK GAMBALLE, jedni z tahounů stáje REDBLACK. Osobně k nim mám poněkud ambivalentnější vztah a moc si netroufám jejich produkci nějak zařadit, kdo zná, ten ví. Někteří lidé tvrdí, že je to vlastně tvrdý popík a že takhle by zněla metalová LUCIE (určitě je to také hodně dáno expresivními texty a zpěvem frontmana 10), jiní v tom vidí českou variantu nu-metalu, další zase kdovíjakou avantgardu (to ale platilo asi spíš u starších alb). DARK GAMBALLE navíc, jak jsem si všiml, dělí značnou část lidí buď na skladní příznivce, nebo odpůrce. Tak to asi má být, myslím, že kapela se určitým způsobem snaží překračovat nějaká jakoby tabu, ať už v muzice, textech, stylizací, a hlavně jít stále svou cestou, bez ohledu na to, co si myslí okolí. Vysoká míra stylizace je asi to, co si z jejich vystoupení pamatuji nejvíc. Co bych pro změnu nejvíc ocenil a vyzdvihl, je stoprocentně profesionální přístup, je vidět, že na sobě hodně pracují, že nic neponechávají náhodě - jsou výborně sehraní, mají vymyšlenou pódiovou show a prezentaci, skvěle se jim podařil zvuk a pak už jen záleží, zda se trefí tomu či onomu do vkusu. Kdo nechce, poslouchat nemusí, ale zdálo se, že většina lidí v sále jejich set docela oceňovala. Těžištěm byly novinkové skladby z alba "Superstar", u nichž nemůžu říci, že by mi všechny přišly až tak silné a výrazné, ale rozhodně za výraznou považuji věc "Tatadada Tada Datada" z minulého alba "Merizo Nanen", skladbu, jež mi na první poslech přišla naprosto šílená, ale dnes v ní cítím nějakou vnitřní sílu, i když můj vkus se ubírá spíš jinými cestami. DARK GAMBALLE každopádně odehráli poctivý set a své příznivce viditelně potěšili.

Po nepříliš dlouhé přestavbě vyráží na pódium Němci FLOWING TEARS. Jejich vystoupení jsem v posledních letech absolvoval několikrát a můj náhled se ani tentokrát příliš nezměnil. Snad jen věřím, že po X letech a X albech už je nikdo z recenzentů nepovažuje za "naději" tamní scény, na to už jsou příliš veteránští, i když stále vypadají velmi mladě. I nejnovější album "Razorbliss", z něhož samozřejmě čerpali nejvíc, je jen potvrzením, že svůj "potenciál nadějnosti" už tahle kapela vyčerpala a dnes vegetí někde ve druhé či třetí lize goticko-metalového mainstramu. Jestliže patřili k nadějím, pak to bylo někdy před pěti lety, kdy vydali jedno nebo dvě alba, jež slibovala, že tahle parta by se mohla trochu vymykat a zajímavě vyvinout. Dnešní FT však znějí až příliž německy upracovaně, předvídatelně, a i když se snaží o moderní prvky a zajímavé melodie, celek působí těžkopádně. Nemají špatný zvuk a na to, že jsou jen čtyři (pouze jedna kytara), dokáží vytvořit poměrně intenzivní masu. Ve většině skladeb se bohužel nic moc neděje - dobře secvičené a zahrané, ale pro mne bez jakési jiskry a hudebního kouzla. Člověk jen kouká a poslouchá jeden riff za druhým, vnímá výstavbu melodií, ale je to jak poslouchat cvičné etudy v hudební škole. Zvědavý jsem byl samozřejmě na novou zpěvačku Helen Vogt, o níž šly zvěsti, že oproti své předchůdkyni Stefanii Duchene posunula kapelu o krok dál. Svým způsobem je to pravda. Helen dokáže zazpívat to, co Stefanie, a ještě asi o kus víc, má zajímavý a dravější altový projev, s každou další skladbou získává větší sebejistotu a navíc se na rozdíl od své předchůdkyně dokáže na pódiu i hýbat a víc komunikovat s diváky. Ty však projev kapely nechává povětšinou chladnými a moc nereagují, ani na různé výzvy a hecování (přijde mi legrační, když se "chladní" Němci snaží rozpumpovat ještě chladnější Čechy). Na Helen je sympatické, že i když se jí nedaří pohnout publikem, nehází flintu do žita a dál dává do vystoupení veškerou energii. Dokonce v několika riffech slyším i nečekané náznaky growlingu, to by mohl být další směr vývoje a obohacení již tak velkých hlasových možností. Pokud by se svým talentem měla za zády jinou kapelu, mohlo by to být skutečně zajímavé a věřím, že strhnout by se nechalo i publikum. A propos Helen - zaujalo mne, že po koncertě si šla normálně stoupnout do stánku a pomáhala prodávat merchandising.

Publikum však dnes přišlo především na SAMAEL (nebo by se dalo říci, že spíš nepřišlo - akce se tím přiřadila do řady podzimních koncertů, kde ostudný počet návštěvníků byl nepřímo uměrný kvalitě kapel(y), viz např. THE END, ALCHEMIST a TEXTURES, Danny Cavanagh apod.). SAMAEL se do toho opřeli a rozjeli tu svou kolosální elektro dark metalovou mašinu plnou parou, takže zcela dali zapomenout do úvahy o dojmech z předkapel. Ještě chvilku bude trvat, než se ustálí zvuk, kytary se zpočátku trochu topily v záplavě zvuku a bylo třeba je trochu zahustit, nicméně písně SAMAEL  jsou natolik magické, že posluchače rovnou strhnou jako vír, zvuk nezvuk. Byla radost ponořit se do všepohlcujících, působivých až ohromujících zvukových stěn, specifické bombastické a těžké atmosféry, zcela charakteristických melodií a harmonií, na které má patent asi jen tato čtveřice.

Přední řady začínají důkladně pařit, ostatní fascinovaně hledí na dění na pódiu a nechávají si omývat tváře světelnými scany a stroboskopy. Důležitost přelomového alba "Passage", nestárnoucího klenotu z roku 1996, je podtržena zařazením otvíráku "Rain", a zatěžkané "Shining Kingdom" na začátek setu, později jsme se z tohoto alba dočkali i jednoho s největších a nejrychlejší nátěrů "The Ones Who Came Before", kde automat spustí svou natlakovanou palbu jak námořní křižník. Odlehčený následník "Eternal" z roku 1999 byl zastoupen tuším mj. skladbami "Year Zero", "Together" či "The Cross" (poněkud mi ale chybělo zařazení stylově lehce se vymykající "pop" hitovky "I"). Hlavním úkolem je však samozřejmě prezentovat novinku "Reign Of Light", jež zazní na koncertu téměř celá - a teprve nyní se definitivně potvrdilo, o jak silný materiál se jedná a jak dokonale funguje v živém provedení. Skladby jsou neskutečně pestré, čerpají z toho nejlepšího, co SAMAEL v minulosti dokázali, ale jsou zároveň vždy osvěžovány novými prvky, každá má svůj charakteristický zvuk - kapela dokázala přesně vyvážit kontinuitu a progresi, dokázala na svou minulost navázat natolik, aby nepopřela sama sebe, ale aby se zároveň nevykrádala, takže neustále postupuje kupředu. Jak jsem zdůraznil v recenzi alba, jde o podivuhodný a vzácný jev, kdy umělci po šestnácti letech existence a osmi albech dokáží ještě stále tvořit cosi, co se jim pod rukama vyvíjí a přitom má vnitřní integritu. Navíc aktuální album je zcela rovnocenným partnerem starším nahrávkám a přináší některé z nejsilnějších momentů v kariéře SAMAEL. Dalo by se říci, že co skladba, to hit, ať už šlo o "On Earth", "Oriental Dawn", "Inch´Allah", "Telepath", "Reign Of Light" či "Moongate". I naživo bylo vidět, jak si pánové u každé z nich pohráli s aranžérskými fígly a vtípky, zvukem kyatar, rytmikou a dalšími prvky, spousta písní byla oblečena do velmi moderního hávu, některé znějí odlehčeně, nicméně všechny stále obsahovaly magickou sílu spjatou s tvorbou SAMAEL.

Výborná je rovněž show sama o sobě. Největší odvaz předvádí v zadní části pódia Xytras uprostřed svého království, skáče za klávesami jako gumový panáček a občas si odskočí až k zredukované bicí soupravě (tj. bez kopáků), kde je lahůdkou z boku jej sledovat, jak nad ni vyletuje jak čertík z krabičky a řeže do ní, jako by ji chtěl rozsekat na hadry. Stále nic nezapomněl ze svého perkusivního umění a jeho cit pro živou rytmiku účelně doplňuje strojový dusot nádherně naprogramovaného a zvukově vychytaného automatu. Vepředu se činí Vorph, Mas a makro, první dva předvádějí zajímavé taneční kreace. Vorph ve vysokých šněrovacích botách a sukni do půl lýtek při hře na kytaru tancuje, jako když šlape zelí, přesně do pochodového kroku skladeb. Bezesporu tanečně nejtalentovanější šlachovitý střízlík Mas, v kalhotách do zvonu a metro keckách, zvládá tradičně hru levou zadní, pohazuje si basou, kření se do publika a ještě do toho cupitá po své půlce pódia jak při sambě na karnevalu v Riu nebo jak Michael Jackson při měsíční chůzi. Oči publika jsou však ponejvíce přitahovány zadní projekcí - nad Xytrasovým hájemstvím jsou zavěšena dvě plátna, na nichž se symetricky odvíjí pohyblivé obrázky, nejčastěji s vesmírnou tématikou nebo abstraktními grafickými obrazci, ale často dochází i na prostřihy dění na pódiu, zejména na Xytrasovy ruce úřadující na klaviatuře.

Blíží se jedenáctá hodina, SAMAEL se ještě nechají vytleskat na tři skvělé přídavky a definitivně se loučí. Technici se vrhají na aparáty, vše se rozebírá a putuje do beden, nás nyní čeká odvozit vše ze sálu. Nakonec v něm nezbude nic krom holé podlahy a pódia, v útrobách aut a přívěsů zmizí všechny reprobedny, mixáky i velká hliníková konstrukce světelného parku. Kupodivu mi připadalo že to šlo opět docela rychle, mnohem déle trvají různé organizační prodlevy, koncert se dá považovat za ukončený v momentě, kdy tour manažer přijde s fakturou za pořadateli vyinkasovat svá eura. Hospoda v klubu se také pomalu vylidňuje, kolem půlnoci vyjdou z backstage i SAMAEL a jdou zalézt do tourbusu, před kterým se potkáváme. Krátké rozloučení, podání ruky, poslední dojmy z show - z pódia i pod pódiem. Rozpovídá se i XY, pánové si pochvalují, že i když dlouho nebyli na turné a tohle je zatím jen začátek, dostávají se poměrně rychle do tempa a provozní energie, postupně vychytávají technické mouchy a atmosféra na koncertech i na pódiu je velice dobrá. Společně zalitujeme, že dnes nepřišlo více lidí, ale SAMAEL si z toho nic nedělají a mají radost i tak z vydařeného koncertu.

Minula jedna hodina po půlnoci, minulo i půl druhé a konečně se všichni shodují, že vše je uzavřeno a opravdu není důvod dále prodlévat v Brně. Sedáme do dodávky pořadatelů a nabíráme směr Praha, domů se dostávám kolem páté ráno. Pokud pominu čas, který zabrala "cesta tam a zase zpátky" na místo konání, je práce při podobném koncertu poctivou dvanáctihodinovou šichtou. Ta je ovšem zaplacena hodinkou a půl vynikajícího uměleckého zážitku.